Turecko

Reporáž z prvního výjezdu do tureckého Istanbulu:

Jen týden stačil k tomu, abych se naučila nadávat turecky, přibrala dvě kila, našla si nové přátele ve čtyřech dalších zemí, přivezla si nezapomenutelné zážitky a poznala Istanbul z jiného úhlu pohledu, než nabízí knižní průvodce. Sedm dní změnilo některé moje předsudky a pořádně zahýbalo s mým životem.

Den první

Nasedli jsme do školního autobusu a nechali se odvézt z letiště. Jeli jsme po silnici, která se jevila jako páteř celého města, měla osm proudů pro auta a navíc dva další proudy pro autobusy. Už v té chvíli mě začínala fascinovat velikost Istanbulu - přes 14 milionů obyvatel si dokážu představit jen stěží dokonce doteď. Cesta ke škole, která tenhle projekt hostila, se mi zdála nekonečná a naše okolí se téměř neměnilo. Připadala jsem si jako v časové smyčce, míjeli jsme pořád ty samá obchodní centra a domy (ze stereotypu vybočoval jen ohromný komplex univerzity a moře). U školy jsme vystoupili, konečně se ztratili našim učitelům a odešli s novými rodinami. Opustila mě nervozita. Lidé jsou tu extrémně milí a pozorní ke svým hostům. Například rodina, ve které jsem bydlela já, nakoupila speciálně pro můj příjezd nové přezůvky, ručník a vymyslela seznam vegetariánských jídel. Večeře byla obrovská a později večer jsem ještě dostala tureckou kávu (neliší se od českého turka) a talíř sladkostí. Usnula jsem přežraná, spokojená a zvědavá na další dny.

Den druhý

Už když jsem se ráno dostala do školy, musela jsem přehodnotit svoje staré představy. Největším kulturním šokem se pro mě stal fakt, že turecké záchody pro dívky (takové ty díry v zemi) jsou zde stále naprosto normální věc. I místní vrstevníci byli jiní, než jsem očekávala. Například holky na téhle škole nejenže nenosily šátky, měly také crop topy a piercingy ( já si s sebou ve snaze zapadnout vzala jen extrémně nudné a zahalující kousky).

Můj hostitel mě odvedl do třídy, kde máme počkat, než učitelé a žáci připraví brunch. Měla jsem pocit, že se tu lidé řídí heslem: "Uděláme pro vás cokoliv, když jste naši hosté, ať už chcete nebo ne." Všichni si tu myslí, že jste konstantně unavení a doopravdy POTŘEBUJETE sedět (váš názor není vůbec důležitý), lijí do vás čaj a cpou jídlo po kilech, neustále se ptají, jestli je vše v pořádku a nepustí vás samotné pomalu ani na ten záchod. Téměř nikdo tu navíc nemluví anglicky (později jsem zjistila, že je to způsobeno nezájmem žáků i učitelů, než tím, že by neměli možnost se jazyk naučit), ale přesto si s vámi každý snaží povídat. Zkoušejí posunky i turečtinu a jásají při každém slově, které se jako poslušný papoušek s nechápavým výrazem pokusíte zopakovat. Další šok! Holky mi šahaly na vlasy a zkoumaly, jestli je moje barva pravá. Téměř ihned se mě začaly ptát na kluky a vztahy. Strašidelně se hihňaly. Jonáše zase okupovali kluci a vyslýchali ho ohledně jeho znalostí fotbalu. Všichni nám prostě věnovali až moc pozornosti.

Tohle šílenství přerušil až začátek brunche. Tři velké stoly ve spodním patře se zaplnily džusy, čajem, sýry, sladkým i slaným pečivem, ořechy a zvláštními tureckými zeleninovými směsmi. Obsluha také nemluvila anglicky. S Aničkou se nám nepodařilo ani vysvětlit, že chceme vrátit nůž (milá slečna za stolem ho vzala, strčila do Nutelly, namazala mi s ním lívanec, který jsem držela v ruce, a zářivě se usmála). U stolu se ze srandy pokoušíme nadhodit téma "prodej žen za velbloudy", ale nikdo nic takového nezná a my nakonec vypadáme jako nevzdělaní tupci. Jediným štěstím zůstává, že nikdo se při našich zkoumavých dotazech neuráží. Můžeme probírat politiku, muslimské zvyky, terorismus, uprchlíky i bojové velbloudy a všichni to berou naprosto s klidem a nadhledem.

Po jídle se věnujeme projektu a seznamování se s ostatními zeměmi. Večeříme všichni společně v restauraci. Jídla zase dostáváme až moc. Obsluha roznáší maso (zajímavé je, že vepřové tu vážně neseženete nikde). Všímáme si, že v Turecku je velmi oblíbený bramborový salát, který chutná úplně stejně, jako tady u nás, ale nikdo si ho s naší zemí bohužel nespojuje.

Den třetí

Výlet do centra. Začali jsme Modrou mešitou, která vypadá nádherně zvenku i zevnitř, ale člověk se v ní nemůže cítit pořádně dobře, když si musí na hlavě držet obrovský ošklivý erární šátek a přenášet své boty v igelitovém pytlíku. Poté přišlo na řadu místní muzeum umění naplněné převážně koberci a ilustracemi koránu, svačina v podobě pečené kukuřice a Hagia Sofia, křesťanská svatyně předělaná na mešitu, kde můžete nalézt zvláštní mix obou náboženství. Prošli jsme se okolo moře a výlet jsme zakončili na Spice Bazaaru.

Den čtvrtý

Ráno jsme zase začali ve škole, ale třídu ve které jsem byla s Jonášem první den, už jsme bohužel (či naštěstí) nenavštívili. Nikdo okolo nás tedy neječel, ale stejně jsme vypozorovali, že o nás studenti jeví zájem: chodili okolo nás, zdravili nás, občas dokonce znali i naše jména a neustále se s námi fotili. Knihovna v přízemí měla skleněnou stěnu. Chvílemi jsem si tedy přišla jako zvířátko v zoo nebo exponát v muzeu. Dokonce i učitelé se nás snažili kontaktovat a to ať už šlo o prohození pár vět na téma sytému výuky hudební výchovy v ČR, nebo o rychlou debatu o Praze, která proběhla na záchodě. Obědváme v místní jídelně, která se dost liší od té naší. Voda je zabalena v kelímku jako jogurt, polévka nalitá do prohlubně na tácu, pečivo je baleno zvlášť do pytlíků a není možnost vybrat si jídlo. Na odpoledne si zorganizujeme bowling a procházku městem.

Den pátý

Druhý celodenní výlet. Projeli jsme se lodí po Bosporu pod mosty, kterými je Istanbul vyhlášený. Moře bylo krásně modré a plné mrtvých medúz. Posvačili jsme obrovské plněné brambory, do kterých si člověk mohl nechat nandat, co chtěl. Přesunuli jsme se na Taxim Squere, dlouhou ulici plnou obchodů a turistů, kde o pár dní později proběhl teroristický atentát (přesněji v den našeho odletu, zpětně nás to všechny dost vystrašilo). Večer jsme zakončili rozlučkovou party s živou hudbou a lekcí tradičních tanců (hodně se u nich luská prsty).

Den šestý

Od rána doděláváme, co se nestihlo, a hrajeme poslední hry. Dostáváme dárky (bonbony s příchutí růží, které nikomu nechutnají) a certifikáty. K obědu máme zvláštní druh kebabu, který si každý může poskládat sám. Celé odpoledne je určeno k nákupům. Přestože obchody jsou zde téměř stejné jako v Evropě, našli jsme i pár speciálních. Nejzajímavější byl Petshop s živými štěňátky a koťátky. Večer jdeme ještě na kafe, snažíme se nemyslet na to, že už je téměř konec a že se možná už nikdy neuvidíme. Doháníme poslední rozhovory a upevňujeme přátelství, které druhý den téměř ztratí smysl.

Den odletu

Ráno před školou. Poslední fotky. Podepisujeme se na stěnu školy. Poslední sliby o tom, že se ještě uvidíme. Odjíždíme na letiště. Poslední odeslané pohledy a utracené liry. Poslední pohled na Istanbul. Jedinou útěchou se nám stává výborné jídlo v letadle (čokoládová pěna zlepší všechno).

Časopis: Malé stránky, vydání 6. vydání 2015/2016, vyšlo: 11.04.2016